Přihlaste se do školy optimismu!

Tak, a teď určitě čekáte, že tu najdete přihlášku na nějaký kurz nebo studium, a já, být pesimistou, bych už při tomto napsaném řádku odložila klávesnici a řekla si, že to stejně nemá smysl, že si to nikdo nepřečte až do konce, protože lidé dnes po deseti sekundách odcházejí od všeho, co nevoní ziskem, penězi nebo zázrakem.

Takže – buď čtěte dál, nebo se mějte hezky a podívejte se na nějaký jiný blog, který vám tu představu naplní…

Optimismus? Je vrozený nebo naučený? Znáte sami sebe a svoje okolí, a tak budete umět odpovědět možná sami. Dříve psychologové tvrdili, že optimismus je vrozená vlastnost. Otevřely se nám nové obzory.

„Optimista cestuje odnikud na ničem ke štěstí.“ Mark Twain

Americký psycholog Martin Seligman je zakladatelem pozitivní psychologie. Její součástí je teorie, že optimismus se dá naučit. Seligmanovi se říká otec teorie naučeného optimismu. Před pár lety na své přednášce v Praze řekl: „Pesimisty formuje jejich přemýšlení o budoucnosti, kterou vidí v těch nejčernějších barvách. Samozřejmě, že musíme být realističtí. Některé zlé situace opravdu nelze změnit. Ale i na většině z těch špatných se dá najít něco nadějného. Něco, na čem můžeme zapracovat, aby se naše situace opět zlepšila.“

Metoda, jak se optimismu naučit, je jednoduchá. Ovšem všimněte si, napsala jsem „naučit“. Tedy praktikovat vědomě jako učení a změnu v zažitých přístupech člověka, který ví, že je pesimistou, a chce z toho ven, protože touží například po větší radosti v tomto obtížném světě J. V čem je to kouzlo? Na každé věci, která v nás vyvolává špatnou náladu, máme hledat jednu pozitivní stránku. Jestli se mi něco nepovede, je potřeba si říct – aha, to je skvělé, zjistila jsem, že to takhle nefunguje, můžu příště jinak! Moje kamarádka, která tuto duševní techniku praktikuje velmi často, si vlastně na nic nestěžuje, a vidí život jako jednu velkou radost, i když se v něm dějí zákonitě i nepříjemné věci.

Pokud to nepomáhá, Selinger své klienty učí diskutovat sami se sebou.

Podle něj je cestou, když se sami sobě snažíme své pesimistické myšlenky vyvracet, polemizovat s nimi, stejně jako bychom diskutovali s jinou osobou. „Když máme před sebou člověka, s jehož názory nesouhlasíme, obvykle vytasíme argumenty. Máme od něj odstup, zachováváme si vlastní názor a sebevědomí. Zkusme stejným způsobem polemizovat s tím pesimistou v nás,“ vysvětlil.

Tento přístup je práce na sobě samém. O našem naučeném pohledu na svět z dětství, z výchovy, a na přijetí toho, že jako dospělí se můžeme mnoho věcí přeučit jinak, prospěšněji, k radosti a optimismu.

Proč? Protože můžeme, a hlavně – neučí nás druzí, ale my sami.

Jako ve škole. Jedničky a pětky jsme dostávali my, ne učitelé, ani rodiče. Protože my jsme předváděli, co už umíme…

Učíme se s vámi. Cestou pochopení emoční inteligence, té jedné z našich nejdůležitějších. KLIK…